Skauting - jak vznikl

Po 217 dnech obléhání města Mafeking 9000 členou armádou, dokázal Baden Powell ubránit spolu se 700 vojáky, dalšími civilisty a malými chlapci, které zapojil do zpravodajské činnosti toto město. Byla to velká výhra a klobouk dolů před taktikou tehdy plukovníka Baden Powella.

Zde je část příběhu z kniky "Vlk jenž nikdy nespí" od Waltera Hansena


Sedni si, dám přinést čaj.
Tak teď už je to za námi, řekl Baden.
Válka ještě neskončila.
    Ale pro tebe obléhání skončilo. Dokázal jsi to. Vydrželi jste to. A jsi teď v Anglii populární skoro jako samotná královna. Stal ses válečným hrdinou. Všichni důstojníci ti závidí.
    Válečný hrdina! Nechci být válečným hrdinou. Považuji válku za svědectví o ubohosti politiků. Tahle válka pokračuje. Teď, za tím co tu sedíme, po sobě lidé navzájem střílí dál. Proč? Věř mi, Badene, bylo to tady těžké. V téhle búrské válce jsem byl raději obráncem než útočníkem. Ne, nechci být válečným hrdinou!
Takové popularity se mohu zříct.
    Nejsi v Anglii populární jen jako válečný hrdina, ale i jako autor bestselleru.
Jako autor knížky pro mládež.
    Děláš si legraci?
    Voják přinesl dva šálky a konvici. Nalil čaj a opět odešel.
    To není vtip, B.P. Tvá kniha Rukověť skautingu se stala pro mládež bestsellerem.
    Co to říkáš? Napsal jsem ten rukopis pro vojenskou výchovu skautů. Poslal jsem lordu Wolseleymu s prosbou, aby ho vydal pro armádu a stáhl tu dřívější už překonanou a zastaralou knihu Zpravodajská služba a vyzvědačské umění.
    Vím, Lord Wolseley to nechal vytisknout jako příručku pro britskou armádu. Musí ji číst každý důstojník i nováček. Je to povinná četba pro vojáky. Stalo se však něco nepochopitelného: kniha se nějak dostala do rukou mladých chlapců, asi to byli synové vojáků. Stala se známou. Tvoji Rukověť skautingu kupuje pořád víc lidí. Jsou jich statisíce. Knihu musejí pořád přetiskovat. Dneska zná Rukověť skautingu víc mládež než vojáci.
    Je to kniha pro vojáky!
    Stala se knihou pro mládež! Mládež v Anglii si hraje podle tvých pokynů.
    B.P. vstal a pohlédl na rozstřílené město. Od západu se táhla mračna. Brzy by mělo pršet. Řekl:
    To je to poslední, co bych chtěl: aby mládež využívala příručku pro vojáky a ještě k tomu z mého pera, jako návod ke hrám.
    Nerozčiluj se. Posaď se zas. Nehrají si přece na válku.
    A na co jiného tedy?
    Tak se přece posaď. Hrají si například na orientaci v terénu. Vyjdou si z města na venkov, do lesů, na pobřeží, s kompasem a mapou. Určí si cíl a putují k němu celé dny, dokud jej nedosáhnou. Přitom také stanují. Dělají táborový oheň, aniž by zapálili les, vaří a pečou si jídla nad žhavým uhlím, úplně tak, jak jsi to popsal. Sledují stopy srnců, lišek a zajíců, lezou na stromy a dělají si pozorovatelny. Pro zábavu staví mosty přes potoky, dokonce i přes řeky. Umějí dobře předpovídat počasí, protože naslouchají kvákání žab a vyhodnocují přírodní známky změn počasí – zcela podle tvých rad. Používají pochodové značky skautů, předávají si zprávy morseovkou nebo spojařskými technikami, které jsi jim ve své knize radil. Vymysleli si řadu her, soutěží a podobných věcí, při nichž vycházejí z přesných znalostí stopařských technik. Hrají si na vše možné, jen ne na válku. A k tomu jim slouží, což je skutečně nepochopitelné, kniha pro vojenské vyzvědače. Hej!
Posloucháš mě vůbec?
    A jak.
    Vypadáš úplně jako duchem nepřítomný!
    Přemýšlím. Protože věřím, že jsem našel klíč.